Nejvyšší soud se po čase opět zabýval odpovědností zaměstnavatele v souvislosti s pracovním úrazem zaměstnance, tentokrát ale z pohledu případných nároků zdravotní pojišťovny na náhradu nákladů vynaložených na léčbu poškozeného zaměstnance.
Při posouzení úrazu zaměstnance, ke kterému dojde na pracovišti, hraje relevantní roli jak jednání zaměstnance, které úrazu předcházelo, tak i dodržování povinností zaměstnavatele na úseku BOZP. Nejvyšší soud pak v níže popsaném případu připomněl, že dopady jednání zaměstnance i případného porušení povinností zaměstnavatele mohou být odlišné v závislosti na konkrétním nároku, který je uplatňován.
Skutkový stav
Zaměstnanec (pracovník obsluhy CNC laseru) na konci noční směny obsluhoval stroj sestávajícího z laserového řezacího zařízení a měniče palet, kdy ve snaze vyjmout výrobky, které tam propadly, vlezl pod stůl měniče palet, kde ho stroj zachytil a přimáčkl v oblasti trupu. V důsledku toho dotyčný zaměstnanec utrpěl mnohočetná poranění, která si vyžádala ústavní i ambulantní léčbu.
Zaměstnanec si při svém jednání nepočínal správně, neboť k vytažení předmětů měl použít hrablo. Současně však bylo šetřením oblastního inspektorátu práce zjištěno, že ani zaměstnavatel řádně nesplnil své povinnosti při zajištění výrobních zařízení, když (i) nevybavil měnič palet ochranným zařízením zamezujícím vsunutí jakýchkoli částí lidského těla mezi příčník měniče palet a dolní část stolu měniče palet, (ii) nezprovoznil světelnou zábranu, která v případě jejího porušení zastaví zařízení, a (iii) neumístil ochranné mříže, které by zabránily vstupu obsluze do prostoru měniče palet.
Léčebné náklady hrazené zdravotní pojišťovnou se vyšplhaly do částky téměř 1.400.000 Kč. Tyto náklady na léčení následně uplatnila zdravotní pojišťovna na zaměstnavateli jako právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci dle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“).
Zaměstnavatel odmítl požadovaný nárok pojišťovně uhradit a ta tak podala žalobu.
Postup řízení u nižších soudů
Okresní (prvoinstanční) soud žalobě vyhověl a přiznal žalovanou částku žalobkyni. Uvedl přitom, že ač zraněný pochybil a k vytažení výrobků nepoužil určené prostředky a musel si být vzhledem ke své praxi vědom rizik, podstatné jsou dva nedostatky zaměstnavatele (absence krytí prostor a světelné závory). Tyto nedostatky dle okresního soudu svědčily o tom, že žalovaná „neudržovala a nekontrolovala ochranná zařízení, která mají chránit zdraví (i život) svých zaměstnanců“ a je tak odůvodněný postup pojišťovny k uplatnění nároku dle zákona o veřejném zdravotním pojištění.
Proti prvoinstančnímu rozsudku se zaměstnavatel odvolal ke krajskému (odvolacímu) soudu. Ten rozsudek prvního stupně potvrdil. Uvedl současně, že v riskantním počínání zaměstnance „nelze spatřovat prvotní zásadní a rozhodující příčinu vzniku úrazu …, neboť kdyby si žalovaná počínala tak, jak bylo její povinností, a vybavila by měnič palet ochrannými zařízeními …, k žádnému úrazu by nedošlo, neboť poškozený by se prostě do prostoru, v němž k úrazu došlo, nedostal“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný zaměstnavatel dovolání, s nímž uspěl, neboť Nejvyšší soud jej shledal důvodným a vydal dne 30. 5. 2024 rozsudek č. j. 21 Cdo 1573/2023-439, kterým rozsudky odvolacího i prvoinstančního soudu zrušil a vrátil věc okresnímu soudu.
Argumentace Nejvyššího soudu
Nejvyšší soud předně vymezil, že nárok dle § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění nepředstavuje náhradu škody, ale jde o samostatný nárok na náhradu nákladů vynaložených zdravotní pojišťovnou.
Zatímco pojišťovna je z titulu zdravotního pojištění povinna hradit náklady na léčení (služby poskytnuté jejímu pojištěnci) vždy v potřebném rozsahu bez ohledu na původ škody, třetí osoba (zde tedy žalovaný zaměstnavatel) je odpovědná pouze v rozsahu, ve kterém se dopustila protiprávního porušení povinností.
Nejvyšší soud tak i s odkazem na ustálenou soudní praxi uvedl, že pro posouzení nároku pojišťovny dle § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění není významné, zda a v jakém rozsahu zaměstnanec zaviněně porušil předpisy a/nebo pokyny k zajištění BOZP, popř. jak byl s těmito předpisy seznámen a jak bylo jejich dodržování kontrolováno. Tyto aspekty totiž mají význam u nároku zaměstnance na náhradu újmy z titulu pracovního úrazu.
U nároku na úhradu nákladů zdravotní pojišťovny je přitom podstatné, jak se na vzniku těchto nákladů podílelo výhradně protiprávní jednání žalované, eventuálně z druhého pohledu, do jaké míry hrálo roli samotné jednání zaměstnance. Samotná otázka (ne)zproštění se odpovědnosti za způsobený pracovní úraz zde nemá hrát roli.
Odvolací soud tak dle názoru Nejvyššího soudu řádně neposoudil otázku, do jaké míry se na vzniku nákladů na ošetření a léčení podílelo protiprávní jednání zaměstnavatele. V té souvislosti Nejvyšší soud ve vztahu k řešenému případu shrnul, že: „na jedné straně se sice nabízí úvaha, že k pracovnímu úrazu a vynaložení nákladů na léčení pojištěnce by nedošlo, kdyby žalovaná zajistila vybavení stroje bezpečnostními prvky v souladu s bezpečnostními předpisy, avšak na druhé straně je současně zřejmé (nepochybné), že se nejedná o samostatnou příčinu vynaložení nákladů, neboť bez jednání poškozeného zaměstnance, který jednal v rozporu s pokyny zaměstnavatele k obsluze stroje, by úraz rovněž nenastal“. Ke konkrétním skutkovým zjištěním tak budou muset ještě nižší soudy dojít. Již nyní však lze uzavřít, že pro posouzení toho, zda zaměstnavateli vznikla povinnost nahradit zdravotní pojišťovně poškozeného zaměstnance náklady na jeho léčení v důsledku protiprávního jednání zaměstnavatele nepostačuje jen zjištění o porušení některé povinnosti zaměstnavatele, ale je nezbytné skutečně zjistit i příčinnou souvislost se vznikem nákladů na léčení.